P. Jan Zemánek CSsR

7.10.2006

P. Jan Zemánek CSsR P. Jan Zemánek, CSsR byl 28. října 2007, oceněn medailí za zásluhy o stát. Narodil se 23. ledna 1925 v Drslavicích u Uherského Brodu, vstoupil do kongregace redemptoristů a 20. listopadu 1949 byl vysvěcen na kněze. Po likvidaci klášterů v roce 1950 byl nejprve v soustřeďovacím táboře v Králíkách a poté nastoupil vojenskou službu u PTP. Následovala léta manuální práce a věznění. Až od r. 1969 mohl působit v pastoraci. Po roce 1989 se stal provinciálem a velmi se zasloužil o rozvoj kongregace.

Narodil se 23.ledna 1925 v Drslavicích u Uherského Brodu v rodině malorolníka. Obecnou školu navštěvoval v rodné vesnici a v roce 1936 nastoupil na gymnázium redemptoristů v Libějovicích u Vodňan. V roce 1942 byl přijat do noviciátu v Českých Budějovicích a v roce 1945 maturoval na Resslově gymnáziu v Praze. Poté vstoupil do semináře kongregace redemptoristů v Obořišti u Příbrami. Tam byl 20. listopadu 1949 vysvěcen na kněze biskupem Antonínem Eltschknerem. Po likvidaci českých klášterů v dubnu 1950 byl převezen do soustřeďovacího tábora v Králíkách. Od září 1950 do prosince 1953 si odbýval vojenskou službu u PTP. V letech 1954-1967 pracoval v manuálních profesích v Brně. Za pokračování v řádovém životě byl spolu s dalšími redemptoristy zatčen a 15. prosince 1961 odsouzen u Krajského soudu v Brně za velezradu a vyzvědačství na 12 let. Většinu trestu si odpykal ve věznici na Mírově a ve Valdicích. Po propuštění v září 1965 se vrátil do rodných Drslavic a pracoval v kamenictví v Uherském Brodě. 

Od 1. ledna 1969 nastoupil jako administrátor do farnosti Malměřice u Žatce. Zde se věnoval pastoraci rodin a katechezi mládeže. Po pádu komunismu se stal provinciálem kongregace a spravoval tento úřad do roku 1996. Jeho zásluhou došlo k navrácení několika klášterů kongregaci a obnovení řeholních komunit. Vykonal řadu zahraničních návštěv, např. v USA či Brazílii. Sedm let se také věnoval mladistvým delikventům ve věznici Bytíz u Příbrami. Po roce 1996 působil jako kaplan na Svaté Hoře, zpovídal a vedl exercicie. Od léta 2004 žije v Tasovicích u Znojma.
Knižní rozhovor s P. Janem Zemánkem vyšel v knize Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel. 
 
Otče, jak vzpomínáte na své dětství, sourozence a rodiče?
Narodil jsem se v Drslavicích u Uherského Brodu na Slovácku (přes kopec jsme sousedili se známou vesnicí Vlčnovem). Táta byl malorolník a maminka v domácnosti. Protože nás bylo doma 11 dětí (6 děvčat a 5 chlapců), měl tatínek hodně co dělat, aby nás uživil. Moc se snažil, vedle zemědělství také obchodoval se dřevem a dalšími způsoby přivydělával peníze pro rodinu. Péče o rodinu mu působila značnou námahu a starosti, a když na jaře 1939 dostal teploty, ani nevolal doktora, protože nechtěl marodit a utrácet za lékařskou pomoc. V květnu ve 45 letech zemřel a maminka se o nás musela starat sama. Teprve později jsem pochopil, co všechno musela unést, zvláště za války, když se ničeho nedostávalo a zboží bylo na lístky.
Do obecné školy jsem chodil v Drslavicích a po páté třídě jsem nastoupil na gymnázium redemptoristů v Libějovicích u Vodňan. 
 
Kudy vedla vaše cesta ke kněžství?  
Rodiče byli oba věřící katolíci. Otec se osobně znal s Antonínem Stojanem, pozdějším arcibiskupem. Byl to pro něj ideál kněze, a proto také chtěl, aby se některý z jeho kluků stal knězem. Často mi o něm vyprávěl, a když jsme putovali na Velehrad, vždy jsme se zastavili u jeho hrobu. Protože jsme byli chudí a neměli na studia v semináři, vytyčil mi otec cestu k redemptoristům. Ti byli totiž ochotni přijmout na studia i děti z chudých rodin a podporovat je. O kongregaci se otec dověděl od svého kamaráda, který k nim odešel jako bratr. Táta mě brával také na primice, které se skoro každý rok konaly v některé ze sousedních vesnic, což na mě mocně působilo. 
Určitě mě ovlivnil také P. Josef Dubský z Kyjova, působící v sousední farnosti Prakšicích. Byl velice aktivní, horlivý a měl rád lidi. Postavil s farníky v obci za půl roku kostel a vybudoval i novou devítiletou školu. Začátkem 50. let, kdy mu hrozilo zatčení, emigroval do USA. Tento kněz mě přitáhl ke kněžské službě daleko víc než duchovní z naší farnosti, který byl už starší a spíš přísný. 
 
Studia jste tedy absolvoval u redemptoristů… 
V roce 1936 jsem si v jedenácti letech sbalil kufříček, rozloučil se s rodiči a odjel do vzdálených a neznámých jižních Čech. V juvenátu v Libějovicích nás bylo kolem stovky. V areálu bývalého schwarzenberského zámku jsme měli k dispozici krásný park, kde jsme se mohli vyřádit a sportovat. Náš ředitel P.František Novák i další profesoři – P. František Nezval či P. Jedovnický – byli vynikající lidé. Atmosféra v ústavu byla téměř rodinná, panovaly zde krásné kamarádské vztahy. Když mi umřel v roce 1939 tatínek, čekal jsem, že budu muset odejít, protože maminka nemohla platit už ani stovku měsíčně. Náš ředitel mě uklidnil; provincie vzala náklady na sebe a nechali mě dostudovat. 
Z předmětů jsem si velice oblíbil historii, zatímco němčina povinná za války mi činila značné potíže. Zkoušky jsme jezdili skládat vždy na konci roku na státní gymnázium v Praze a domů jsme se dostali jenom o prázdninách. Od počátku jsme byli vnímáni jako kandidáti řádu. Po sextě jsme nastoupili už do noviciátu, přičemž jsme byli ještě puberťáci. Někteří nezvládali studium a nebo necítili povolání pro kněžství, a proto odešli. Dnes je přístup daleko liberálnější; je určitě lepší, když kluci se rozhodují o povolání až po maturitě. 
 
Mohli jste pokračovat ve studiích i za války? 
V roce 1942 náš ústav zabrali Němci a umístili sem německou mládež. Já jsem právě končil sextu a odešel do noviciátu v Českých Budějovicích. Když se dnes ohlížím zpět, zdá se mi, že na tak závažné rozhodnutí to bylo poněkud brzy. Vedení v noviciátu mělo spíš konzervativního ducha. Novicmistr P. Pavliš se nás například ptal na naše duchovní zážitky nebo chtěl rozebírat teologickou četbu – a my nevěděli, co říct. Nebyli jsme ještě patřičně vyzrálí. Po ročním noviciátě jsme složili první, tzv. časné sliby. Musím říct, že jsem si nebyl svým rozhodnutím vůbec jistý. Navíc situace byla velmi složitá – nacisté zabírali kláštery, řádová gymnázia, zakázali misie, vydávání literatury, věznili kněze a my nevěděli, co nás čeká. 
Po noviciátu nás asi patnáct nastoupilo do septimy ve Staré Boleslavi, kde nás tajně učili naši profesoři. Na pracovním úřadě jsme byli vedeni jako bohoslovci, a tak jsme především díky pomoci úředníka pana Zemana nemuseli na práci do Německa. Pomáhal i jiným studentům ukrývajícím se před nuceným nasazením. Měl známé četníky a ti ho včas varovali před raziemi gestapa. Zachránil tak desítky českých mládenců. Až po válce (1945) jsme skládali zkoušky za septimu a oktávu na Resslově gymnáziu v Praze; v září jsem pak odmaturoval. 
 
A hned jste hned nastoupil do semináře v Obořišti u Příbrami… 
Sešlo se nás tu jedenáct, někteří prošli i tvrdou školou práce v Německu. Řád v semináři byl dosti přísný: vstávali jsme brzy ráno, následovala mše svatá, snídaně, krátké rozjímání a od osmi hodin výuka. Po obědě jsme měli volno, většinou jsme hrávali volejbal nebo fotbal a chodili na vycházky. Naším studiem nás s pochopením a otcovskou radou provázel spirituál P. Václav Holakovský, mladý kněz který se právě vrátil z Holandska. Rád vzpomínám také na profesora dogmatiky P. Špurka, měl vynikající vědomosti a vždy uváděl praktické případy pastorální činnosti. Církevní dějiny nám přibližoval otec Ladislav Daňha. Výjimečnou osobností byl především ThDr. Ivan Mastyliak, přednášející filosofii. Výborně ovládal ruské filosofy, tematiku pravoslaví a jazyky. Dodnes si pamatuji, jak v jedné ze svých posledních přednášek před zatčením a odsouzením na doživotí vyslovil názor, že zkouška komunistického útlaku by mohla přinést ruskému národu očištění pravoslavné církve a zlepšení vztahů s katolíky. 
Teprve v semináři jsem hlouběji poznal a pochopil smysl kněžského povolání. Pomohly mi v tom také návštěvy misionářů z naší kongregace. Absolvovali jsme exercicie a P.Rudolf Schikora nám vyprávěl o misiích. Strhl nás svou horlivostí – vedl misie, exercicie, vydával časopis, životopisy svatých či Nový zákon. Zapojil nás do kolportování knih v okolí Obořiště. Chtěl jsem se také stát takovým knězem a misionářem, jako byl on. 
 
Jaký měl dopad únor 1948 na život kongregace? 
V semináři jsme žili do značné míry v izolaci od vnějšího světa. Představení nás chtěli uchránit nervozity a obav, a tak nás o dění ani neinformovali. Postupně jsme však zažili v praxi první projevy komunistického útlaku: v roce 1949 nám zakázali vydávat knihy a časopisy, na podzim zrušili všechny církevní školy. V roce 1948 uvěznili první naše kněze P. Nezvala a P. Nováka, protože pomohli při přechodu hranic ukrajinským řeholnicím baziliánkám. P. Josefa Hynka zase zavřeli za čtení pastýřského listu. Přibývalo uvězněných spolubratrů a žili jsme ve stále větší nejistotě. 
Možná jsme přicházející totalitní režim podcenili – nebyli jsme připraveni na práci v ilegalitě. Neukrývali jsme knihy, literaturu, pouze zásoby obilí. Na začátku školního roku 1949 jsme museli projít povinným politickým školením, kde se nám snažili vnucovat komunistickou ideologii. 
 
Kdy jste byl vysvěcen na kněze? 
Naši představení pochopili, že nás čeká likvidace semináře a dalších škol, a proto bez povolení státních úřadů nás nechali několik tajně vysvětit. Mě 20.listopadu 1949 pražským biskupem Antonínem Eltschknerem v Obořišti. Dále jsme pokračovali ve studiu pátého ročníku. 
 
V Obořišti jste prožil tzv. bartolomějskou noc, likvidaci českých klášterů… 
V noci ze 13. na 14. dubna přepadla StB a milice náš klášter. Ze spánku nás probudil hluk, mlácení na dveře a povely: „Všichni ven.“ Museli jsme si rychle sbalit věci a nahnali nás do jídelny. Tam nám oznámili, že kvůli protistátní činnosti už nebude klášter dál existovat. Pak nás odvedli do autobusů, ani jsme se nemohli rozloučit s představenými. Po celou cestu jsme museli mlčet a hlídali nás ozbrojení příslušníci. Poznal jsem, že jedeme na Prahu, ale pak jsme pokračovali dál na východ. Někteří se začali obávat, že nás vezou na Sibiř. Nakonec jsme ale skončili v Králíkách. V Obořišti pak soudruzi rozhlásili, že jsme v klášteře ukrývali zbraně a vysílačky, a proto nás museli jako nebezpečné živly odvézt. 
 
V táboře v Králíkách jste strávil 4 měsíce. Jak vzpomínáte na tu dobu? 
Po příjezdu jsme se tu setkali se spolubratry z ostatních českých klášterů, a dokonce sem přivezli i pár řeholníků z jiných řádů. Celkem se nás tu sešlo asi 250. Postrádali jsme představené, z nichž většina byla odvezena do internačního tábora v Želivě. Byli jsme soustřeďováni v objektu redemptoristického kláštera. Podmínky byly dost neutěšené, především málo prostoru pro tolik lidí. Po příjezdu jsme si museli upravit ubikace, nacpat slamníky a hned za dva dny nás hnali do práce. Dělali jsme na poli, sbírali v lese jahody aj. Celý objekt hlídala ozbrojená ostraha a nesměli jsme kontaktovat okolní svět. Dopisy od příbuzných byly cenzurovány. Mši svatou jsme mívali společně jednou denně. Když se situace trochu zklidnila, využili jsme my mladí kněží a bohoslovci přítomnosti našich profesorů a docházeli k nim po práci tajně na přednášky. Pak přišlo 5. září 1950 a všichni, kteří nebyli dosud na vojně, museli nastoupit k Pomocným technickým praporům. Byli mezi námi i třicátníci. 
 
Absolvoval jste tedy pobyt u proslulých „černých baronů“… 
Z Králík nás propustili a vlakem jsme museli dojet do dvou dnů do Komárna. Ještě jsem stihl zajet domů, ale hned jsem se vydal ke své jednotce. Výcvik trvající pouze dva týdny nestál za nic – jen jsme pochodovali a museli zpívat sovětské budovatelské písně. Po uplynutí čtrnácti dnů nás rozdělili a poslali na různá místa. Já putoval do Podbořan, kde jsme stavěli kasárna v bývalém německém vojenském objektu. Sešlo se nás tady několik redemptoristů i členů ostatních řádů. Náš náboženský život probíhal velmi partyzánsky, jen v neděli jsme chodili do kostelíka v sousední vesnici, kde jsme mohli celebrovat. Velitel jednotky nás dost šikanoval a dával nám najevo svou nevraživost a odpor k náboženským věcem. Také nám stále vnucoval politická školení. 
Na jaře 1951 nás převeleli na Slovensko do Plaveckého Podhradí. Tam jsme budovali uprostřed střelnice silnici. Občas se stávalo, že nás na střelnici přehlédli a pálili z děl na vzdálené terče. Nezbývalo nic jiného než zalehnout a poddůstojník se musel proplížit do bunkru a hlásit na střelnici, že mužstvo je v terénu. Naštěstí se to obešlo bez zranění. 
Celkem jsem vystřídal u „černých baronů“ 13 míst: vedle už zmíněných také Brno, Jince u Příbrami, Brezno pod Ďumbierom, Hájniky, Boletice na Šumavě, kde jsme káceli stromy, Svatá Dobrotivá a další. Nejraději vzpomínám na Hájniky. Zde panoval u jednotky poměrně snesitelný režim a se spolubratry jsme vytvořili vynikající partu. Byla zde řada starších kolegů kněží, hlavně jezuitů, kteří vyučovali mladší spolubratry. Také jsme po práci hrávali volejbal. Bohoslovci a kněží dali dohromady pod vedením P. Měrky 50členný pěvecký sbor. Koncertovali jsme v okolí, a dokonce jsme zpívali v rozhlase. 
Později jsme se dověděl, že v době pobytu u PTP byli někteří naši bohoslovci tajně vysvěceni, například otec Antonín Liška, pozdější českobudějovický biskup, P. Saller, P. Vávra aj.
Z konspirativních důvodů se vše tehdy tajilo a o jejich svěcení nevěděli ani rodiče. Naše vojenské trampoty skončily na Silvestra 1953, kdy nás poslali domů. 
 
Pro vás jako řeholníka přicházelo v úvahu pouze civilní povolání.
Domů jsem se vrátit nemohl, protože chalupa byla plná sourozenců a těžko bych také hledal u našich práci. Při propuštění nám nabídli, že když se vzdáme kněžství, dostaneme krásné místo. Po odmítnutí této nabídky přicházely v úvahu doly, JZD nebo stavby, kněžské působení bylo vyloučeno. Tak jsem nastoupil k vojenským stavbám v Brně a pracoval v účtárně. Snažili jsme se, aby se nás v jednom místě sešlo vždy několik kněží a bohoslovců z kongregace a chtěli jsme pokračovat v řeholním životě. 
V té době jsem byl v kontaktu s chlapci z bývalého tzv. malého semináře v Brně. Pár z nich uvažovalo o kněžství, a tak jsem se je snažil udržet v duchovním hledání a povzbuzovat je. Někteří se pak opravdu stali diecézními kněžími, např. P. Eduard Adamec. Bohužel byl mezi nimi jeden práskač. Později při výsleších jsem pochopil, že naše setkávání byla celou dobu sledována. 
 
Jak jste pokračovali v Brně v činnosti kongregace? 
Setkávali jsme se asi s desítkou spolubratrů po bytech. Modlili jsme se, povzbuzovali, vyměňovali si informace o ostatních bratřích z jiných měst. O mnohých jsme ani nevěděli, kde zakotvili. Vůdčími osobnostmi v Brně byli starší kněží P. František Nezval a P. František Novotný, který působil jako kostelník u kostela sv. Michala. 
Situace byla značně nepříznivá. Provinciál P. Suchomel byl odsouzen k dlouhodobému trestu a většina představených domů byla internována v Želivě. Na redemptoristy v zahraničí jsme kontakty neměli, pouze spolubratři z Ostravy včele s P. Novákem navázali styky s našimi kláštery v Polsku. 
Snažili jsme se vytvářet alespoň improvizované tajné komunity a udržovat kontakty. Naše setkání se spolubratry z jiných měst, například z Prahy, Českých Budějovic, Ostravy a Bánské Bystrice, však byla velmi vzácná. Stále jsme totiž žili ve strachu a obavách z vyzrazení; v novinách se objevovaly zprávy o procesech s řeholníky jiných řádů, například v roce 1956 s jezuity z Brna, v roce 1958 s premonstráty z Brna a Jihlavy. Sám jsem si několikrát všiml, že když jsem přicházel z našich setkání, stávalo před domem auto a po mém příchodu ihned odjelo. Na mnohé bohoslovce působila tato nejistá situace, téměř bez vyhlídek na vysvěcení, skličujícím dojmem, a proto z kongregace odešli a oženili se. Tím cennější byla věrnost těch, kteří vytrvali. 
 
Začátkem 60. let proběhla v Československu velká akce StB proti redemptoristům. Kdy zatkli vás? 
Pro mě si 6. června 1961 přišli do práce dva pánové z StB. Sbalili mě a okamžitě mě odvezli do mého bytu, kde provedli několikahodinovou prohlídku. Důkladně probírali knihy a korespondenci, sebrali všechny dopisy a pozdravy od známých. Zatkli mě jako prvního, v dalších dnech pak posbírali ostatní spolubratry v Brně a následovalo zatýkání i v ostatních městech. 
 
Jak probíhaly výslechy a z čeho vás obvinili? 
Jako trestnou činnost nám předhazovali snahu obnovit řeholní život. Také nás obvinili ze špionáže, jež měla být realizována přes naše ostravské a polské spolubratry až do Itálie. Vyšetřovatelé vytvářeli nesmyslné konstrukce a nutili nás podepisovat protokoly. Výslechy byli dost tvrdé, každý den po dobu několika měsíců. Úplně jsem ztrácel schopnost vzdorovat. Když jsem se nechtěl přiznat, budili mě v noci, policajti se střídali a hodiny na mě sprostě řvali. Také jídlo bylo velmi mizerné, což přispívalo k celkovému oslabení. Můj vyšetřovatel mi ukazoval zfalšované protokoly, podle nichž se už ostatní zatčení spolubratři ke všemu přiznali. Když jsem mu nechtěl věřit, nadával mi, jaký jsem zločinec a hrozil vysokým trestem. Týden před soudem jsem se setkal s obhájcem. Ten mi jen doporučil, abych se přiznal, což mi mělo přinést mírnější trest. 
 
Šlo o jeden ze skupinových procesů proti redemptoristům?  
Postavili nás před soud sedm řádových kněží z Brněnska.: P. Františka Nezvala, Františka Novotného, Vladimíra Jeřábka, Františka Poláška, Vladimíra Urbánka, Jaroslava Adámka a mne. Samotné přelíčení s naší skupinou proběhlo u Krajského soudu v Brně 11. až 15. prosince 1961. Někteří spolubratři byli po vyšetřování úplně vyhublí a psychicky zlomení. Vzpomínám si, jak se P. Nezval u soudu celý třásl. Přestože jsme se snažili hájit a zpochybňovali jsme verze naší „trestné činnosti“, předhazovali nám, že jsme podepsali protokoly, což prý nás usvědčuje. Prokurátor stále namítal, že jsme chtěli obnovením řádu zvrátit dosavadní vývoj, a přispívali tak k možnému převratu. Odsoudili nás za velezradu a vyzvědačství k vysokým trestům v rozmezí 15 až 4 roky, já konkrétně vyfasoval 12 let. Protože jsme se odvolali k Nejvyššímu soudu, snížili nám tresty, mně o dva roky, tedy na 10 let. 
 
Po odsouzení jste prošel několik věznic a nápravných ústavů… 
Mou první stanicí se stal Mírov. Poslali mě sem na jaře 1962 a pobyl jsem tu necelé dva roky. Na oddělení se nás tu sešlo asi 15 kněží, např. můj spolubratr z kongregace P. Josef Hynek, slovenští jezuité P. Dominik Kalata a P. Josef Dubovský, oba tajně vysvěcení biskupové, a také vynikající katolický aktivista Jaroslav Vrbenský, pozdější vydavatel křesťanské literatury a redaktor nakladatelství Vyšehrad. Jarda byl laik a měl úžasnou schopnost povzbuzovat druhé, nikdy si nestěžoval, přestože už seděl desátý rok. Také mnohdy riskoval, protože roznášel věřícím vězňům v cigaretovém papírku svaté přijímání, poté co některý kněz tajně celebroval. Několikrát se za to ocitl v korekci. Měl rovněž fenomenální paměť, naučil se nazpaměť Popelku nazaretskou a další básně od Václava Renče, sepsané v kriminále. Pak nám tu poezii přednášel a po propuštění ji s několika dalšími přesně sepsali. Jarda byl také velmi statečný. Jeho matka mu vyčítala, že si mohl v klidu studovat, kdyby se nestýkal s kněžími, a kdyby byl trochu povolnější, mohl už být dávno propuštěn. Přesto vytrval.
Na Mírově jsme neměli těžkou práci, spíše precizní a normovanou. Spolu s ostatními spolubratry jsme ručně sestavovali metry. 
 
V roce 1963 vás převezli do Valdic… 
Tady jsem byl zaměstnán v brusírně. Ve velké hale nás tu pracovalo kolem dvou set. Dělali jsme po dvou, což bylo výhodné, mohli jsme spolu hovořit. Já jsem si v přítomnosti jezuity P. Františka Kučery vykonal u brusného kotouče exercicie. Mnohdy jsme pracovali s kluky vězněnými za kriminální delikty. Mohli jsme s nimi rozebírat jejich život, hovořit o víře a také jsme je učili cizím jazykům. Musím říct, že naše parta byla velmi nestejnorodá – páteři a chuligáni. Ale ti kluci byli dost čestní, především nesnášeli podrazáky a udavače. Jinak v naší skupině byla samá kněžská esa, například dr. Zvěřina, dr. Mádr, františkán Bárta. Podle našeho parťáka jsme si přezdívali „Zvěřinec“. Podobné hvězdné obsazení měla druhá kněžská parta; byli v ní spirituál olomouckého semináře P. Ferdinand Bílek, kapucín Jan Evangelista Vícha, básník Josef Veselý a další. 
 
Jak vzpomínáte na tyto velké osobnosti naší církve?  
P. Bárta byl nesmírně horlivý, intenzivně se věnoval mladým klukům v kriminále, katechizoval a řada z nich prožila díku němu konverzi. Stále byl nabitý plány, připravoval další aktivity na dobu, až bude propuštěn. Podle jeho nezlomného ducha se skoro zdálo, že sedí teprve měsíc a zítra ho určitě pustí. A zatím seděl desátý rok a několik jich měl ještě před sebou. 
Setkání s dr. Zvěřinou – to byla radost poslouchat jeho teologické přednášky. Měl jsem to štěstí a zamluvil si u něj několik vycházek, kdy mi přednášel a vysvětloval teologické otázky. Byl to krásný člověk, hloubavý, stále přívětivý a vyrovnaný. Měl pochopení a porozumění pro různé problémy odsouzených. Nikomu nic nevyčítal. V kriminále dokonce sepsal na cigaretové papírky odbornou knihu z dějin umění a návštěvách ji tajně podstrčil mamince, která ji úspěšně vynesla. 
 
Byly také mezi vězněnými laiky osobnosti vydávající dobré svědectví o víře? 
Ve Valdicích jsem se setkal s vynikajícími laiky, třeba s hostinským Josefem Hahnem z jižní Moravy, odsouzeným za převody lidí, jimž hrozilo od komunistů zatčení, do Rakouska. Zavřeli ho asi na 15 let. Zůstal stále nezlomný a pevný ve víře. Pomáhal ostatním, dělil se o jídlo, roznášel svaté přijímání a klidně se s bachařem popral, když chtěl, aby mu ho vydal. Z rozinek uměl jako jediný vyrobit dobré mešní víno, čímž v sobě nezapřel slováckou krev. Několikrát ho poslali do korekce. Pak mu našli nádor na mozku a krátce po propuštění (za půl roku) zemřel. Pro měl to byl svatý člověk. 
Dynamickou konverzi prodělal ve vězení podnikatel Ota. Před únorem 1948 vlastnil továrnu na textil, kterou mu sebrali a on ukryl nějaké zboží. Jedna z jeho zaměstnankyň ho ale udala a on šel sedět. V době věznění ho navíc opustila žena. Na pokraji zhroucení poznal díky spoluvězňům-kněžím víru v Boha, což ho zachránilo. Bylo velice silné slyšet z jeho úst: „O všechno jsem přišel, ale děkuji Pánu Bohu, že jsem se sem dostal, protože jsem našel to nejcennější na světě – víru v Něj!“ 
 
Dokázali se někteří vězni bachařům postavit na odpor?  
Zajímavou osobou byl stavitel Jarda Zapletal. Inteligentní, vzdělaný, ale trochu neohrabaný. Vždy plnil normy jen na 50 procent, a tak mu přidávali další tresty. Pak ho přiřadili, k nám do farářské party. Dávali jsme mu každý trochu vybroušeného skla a na splnění normy to pak vyšlo. Bachař se nad tím velmi podivoval. Jarda měl pusu proříznutou a nebral si žádné servítky ani před dozorci. Bachař jednou po práci verboval dobrovolníky na brigádu do kuchyně. Jarda se zeptal, zda je to skutečně dobrovolné. Když na něj vězeňský strážce vyvíjel nátlak, poslal ho Jarda kamsi do temných míst a vynadal mu do gestapáků. Zato byl předvolán k náčelníkovi. Ten se ho dotazoval, zda to skutečně tak bylo. Jarda se nenechal zaskočit: „Pane veliteli, dovolte, ale já bych nikdy německý národ tak neponížil, abych ho srovnával s vámi.“ Náčelník zařval : „Ven!“ a Jarda letěl do korekce. Také mu asi o rok zvýšili trest. 
 
Zažil jste ve vězení smrt člověka? 
Na Mírově jsem se setkal s viceprovinciálem jezuitů P. Antonínem Zgarbíkem. Už za války byl vězněn nacisty v Terezíně, pak se stal ředitelem řádové koleje a gymnázia v Brně. V roce 1959 ho odsoudili ve velkém procesu s jezuity v Ostravě. Protože ho během věznění pořádně neléčili, propuklo u něj astma. Na krátkou dobu mu sice přerušili trest, ale pak se musel do kriminálu znovu vrátit. Míval hrozné záchvaty kašle, při nichž se úplně dusil. Když odcházel v zoufalém stavu na ošetřovnu, loučil se s námi slovy: „Bratři, já už se živý nevrátím.“ Skutečně pak do týdne zemřel. 
Také jsem viděl hrozné zacházení s jedním člověkem-laikem, který napsal na ministerstvo stížnost na ředitele valdické věznice. Za trest ho nechali celý den místo práce stát spoře oblečeného venku na mraze a hlídal ho tam bachař s vlčákem. Vysílením se zhroutil a pak se na něj ten vlčák vrhl. Ten člověk, dostal zápal plic a skončil na marodce. O jeho dalším osudu už nevím, ale zacházeli s ním tím nejhorším gestapáckým způsobem. 
 
Jak jste snášel podmínky a vztahy v kriminále?  
Značně se lišily. Třeba ze začátku, když kněží bydleli ve Valdicích po dvaceti v jednom kartuziánském domečku, to byla dost hrůza – hluk, sprosté nadávky kriminálních živlů, zápach nejhoršího tabáku a také homosexualita. Určitě mnohé podlamovalo, když nás bachaři ujišťovali, že se odtud živí nedostaneme a že tu shnijeme za živa. Někteří laici podléhali depresím a my kněží jsme se je snažili povzbudit, nabídnout jim naději. Rovněž si pamatuji, že jsem v roce 1965 viděl ve Valdicích bývalého ministra vnitra Slovenského štátu Alexandra Macha; byl úplně šedivý a zchátralý. Hned po válce byl souzen za zločiny, především za deportace Židů do koncentračních táborů. Nyní měl odsezeno už 20 let a trest si odpykával na nejtěžších odděleních, na samotkách. Mimochodem také s některými kněžími, třeba s P. Mastyliakem. 
 
Jak snášeli spoluvězni dlouhá léta odloučení od manželek a dětí?  
Viděl jsem nádherné příklady věrnosti. Seděl s námi jeden hajný z Valašska a doma zůstala jeho mladá žena a malé děti. Byl na ni vyvíjen velký nátlak, aby se s ním jako s politickým vězněm rozvedla. Měl poměrně vysoký trest, ale manželka za ním pevně stála a psala mu, že na něj bude věrně čekat a má ho ráda. Její dopisy nám četl a pro nás to bylo velké povzbuzení, málem jsme plakali dojetím. Cítili jsme, že tato láska a láska Boží je silnější než vláda mocipánů, kteří nás zastrašovali. Věřili jsme, že se dožijeme svobody. 
 
Kdy jste se dostal na svobodu? 
Už jsem seděl pátý rok a 9. května 1965 se očekávala velká amnestie k 20. výročí osvobození republiky. Přesně si vzpomínám, byla to neděle. Ráno se ale k našemu zklamání nic nedělo. V 11 hodin přišel bachař, hodil Rudé právo na stůl a povídá: „Je tady něco o amnestii. Koho se to týká, ať se připraví.“ Začali jsme se smát, protože při amnestiích se obvykle dělaly velké ciráty. Vstávalo se ve čtyři ráno, předčítaly seznamy. A teď nic. Otec Šilhan, provinciál jezuitů sedící v kriminále už 15 let, hrál zrovna na chodbě šachy. Ani se nenechal bachařovým sdělením vyrušit a hrál klidně dál. Odpoledne ho pak vyvolávali spolu s P. Mastyliakem. Nemohli tomu uvěřit. Jen si rychle naházeli pár věcí do rance a byli propuštěni. 
Mě pustili až v září toho roku, bylo nás asi 20 kněží. Šlo o vstřícné gesto naší vlády vůči Vatikánu. Komunisté totiž chtěli jednat se Svatým stolcem a obsadit alespoň nějaký biskupský stolec.
 
Jak vnímáte dnes svou zkušenost internace a vězení? 
Byla to pro mne určitá zkouška osobních kvalit, možnost ověřit si, co vydržím v mimořádných situacích, a také to byla zkušenost do života. Neberu pobyt v kriminále jako tragédii, ale spíš velké obohacení díky setkání s výtečnými osobnostmi z řad kněží i laiků.
 
V čem vidíte největší zlo komunismu? 
Především v tom, že cílenou propagandou podporoval v našich lidech hrubý materialismus, k němuž měli sklon, a dále že je udělal totálně závislými na režimu, a tím je zbavil svobody. Protináboženským štvaním zahnal do pasivity i mnohé křesťany a mnohé odcizil náboženským a duchovním hodnotám. 
 
Jak jste se po návratu z vězení zařadil do běžného života? 
Vrátil jsem se domů k mamince do Drslavic, protože sourozenci se rozutekli do světa a bydlela už sama. Snažil jsem se získat práci v blízké zbrojovce, ale neuspěl jsem. Nakonec jsem si našel zaměstnání v kamenictví v Uherském Brodě a vyráběl jsem náhrobky. Byli tu tvrdí, ale přímí chlapi, zatímco řada mých bývalých známých se ke mně točila zády, jako bych byl prašivý. Zpočátku na mě hleděli s nedůvěrou i chlapi z práce. Co je to za faráře, který tady s námi dělá náhrobky? Budižkničemu? Nebo měl mravnostní delikt? Teprve když jsem se práci pořádně naučil a plnil normu jako oni, přijali mě mezi sebe. 
 
Kontaktovala Vás po propuštění StB? 
Estébáci mě navštívili brzy po návratu domů a chtěli, abych jim pomohl získat ke spolupráci kněze z naší farnosti. To jsem jim odepřel. Snažili se se mnou domluvit alespoň další schůzky, jinými slovy, chtěli mě zpracovat pro donašečství. Rezolutně jsem odmítl a měl jsem od nich pokoj. 
 
Změnilo vaše postavení pražské jaro? 
Prvním jeho signálem bylo, že mi můj známý farář z nedalekých Hradčovic vymohl státní souhlas. Mohl jsem o sobotách a nedělích od ledna 1968 zastupovat nemocného kněze ve Stráni,na moravsko-slovenských hranicích. To trvalo až do dubna. V té době se také aktivizovala naše kongregace redemptoristů. Více jsme o sobě věděli a chtěli jsme kněžsky působit. Provinciál P. Jaroš nám doporučil snažit se znovu – vytvářet malé komunity a jít působit jako misionáři do neobsazených farností, především do litoměřické diecéze, kde jich bylo nejvíc. V létě mi napsal P.Vávra, který nastoupil do farnosti Nové Sedlo na Žatecku, abych mu přijel vypomáhat. V srpnu jsem dal výpověď v zaměstnání a odjel za ním. Sešli jsme se na faře tři a spolu s P. Jardou Sallerem jsme vytvořili malou komunitu. Celkem nás ve farnostech na Žatecku později působilo osm redemptoristů. Podobné komunity vznikly na Ostravsku, Brněnsku či v Jižních Čechách. 
 
Získal jste státní souhlas pro nějakou farnost v litoměřické diecézi?  
Já zatím souhlas neměl, protože platy už byly rozděleny, ale tajemník mi slíbil nástup k 1. lednu 1969. Od tohoto data mě ustanovili farářem v blízké vesničce Maloměřice; zůstal jsem tam 19 let. Farníci byli rádi, že po dvou letech od odchodu posledního kněze znovu přišel duchovní. Sloužíval jsem každou neděli čtyři mše. Dvě v sousední Žihli, odpoledne v léčebně pro duševně nemocné a večer v Malměřicích. V roce 1969 jsem měl na náboženství ve škole přes sto dětí, přičemž třetina z nich byla nepokřtěná. Pak jsme udělali slavný křest, ale rodiče nedbali a neposílali děti do kostela, protože sami nebyli moc věřící. Snažil jsem se pro děti dělat soutěže, promítal jsem jim filmy, sportovali jsme. I přesto do kostela chodilo minimum mládeže. Podobná situace byla v celém kraji, snad jenom Jarda Saller měl jako zkušený skaut s dětmi větší úspěchy. 
 
Nač jste zaměřil své pastorační úsilí? 
Ke mně na faru jezdili spíš brigádníci-studenti ale i mladé rodiny z Plzně a z Prahy, jako katoličtí aktivisté Lachmanovi, Kaplanovi a další. Snažil jsem se většinu času o víkendech a o prázdninách věnovat přijíždějícím rodinám. Tehdy jsem opravdu pochopil, jak velkým pokladem, srovnatelným s kněžskou službou, je pěkné manželství. Kolik víry, obětí a lásky potřebuje. Rodiny z měst se na faře mohly rekreovat a občas jsem pro rodiče připravil duchovní cvičení. 
 
Jak jste vycházel s církevním tajemníkem? 
Měl jsem štěstí, že Malměřice byly nejvzdálenější vesnicí tajemníkova rajonu, takže mě moc často nenavštěvoval. Přesto mi občas dal najevo, že má i v obci své lidi. Třeba když jsem vycestoval do Vídně, hned po návratu mě navštívili tajní a sdělili mi, že ví, s kým jsem se tam setkal a u koho jsem bydlel. Řekl jsem tajemníkovi a estébákům, že z nich nemám strach a jsem připraven i na to, že mi odeberou souhlas. Jednou za mnou také přiletěl tajemník a žádal mě podepsat souhlas s Antichartou, jejíž text mi ukazoval v Rudém právu. Na to jsem mu řekl, že v těchto novinách jsem viděl v 50. letech různé štvanice proti mnoha politickým vězňům, kteří byli nevinní, a jestli chce, ať mi přinese text Charty a můžeme si o něm promluvit. Zklamaný odešel s nepořízenou. Také jsem měl štěstí, že učitel ve škole, kde jsem učil náboženství, mě měl celkem rád, takže mi nedělal problémy. 
 
Došlo s postupným ochabováním režimu v 80. letech k oživení kongregace? 
Určitě. Častěji jsme se stýkali se spolubratry z Žatecka, z Karlových Varů z Rakovnicka, třeba při příležitosti narozenin nebo jen tak. Také jsme už měli kontakty s vedením kongregace v Římě a občas za námi přijížděl náš provinciál P Jaroš. Působil jako profesor církevního práva v litoměřickém semináři a jako odborník měl zvláštní privilegium – mohl občas jezdit na přípravu církevního kodexu do Říma. Zastával bohužel stanovisko, abychom nevedli a nevychovávali tajně bohoslovce pro kongregaci, ale šli do duchovní správy. Případní bohoslovci měli studovat v oficiálním semináři v Litoměřicích, čímž se chtěl vyvarovat konfliktu se státní mocí. Z dnešního pohledu nevidím tento postoj jako příliš šťastný – znamenal pro nás omezení možnosti přijímání dorostu a úbytek členů, který dnes skutečně nastal. Naopak ti, kteří riskovali, třeba salesiáni, mají dnes dostatek kněží. Z našich spolubratrů získali kandidáty pro kongregaci jen P. Schuster nebo P. Saller. 
 
Pád komunismu v roce 1989 přinesl vám i kongregaci nové podmínky působení… 
Od roku 1988 jsem působil v Podbořanech. Využil jsem porevoluční otevřenosti a hned v listopadu 1989 jsem začal učit ve školách náboženství. V roce 1990 jsem se stal „z Božího dopuštění“ provinciálem a začal působit na Svaté Hoře. Během roku jsme jako kongregace začali postupně přebírat jednotlivé kláštery a fary spravované před nástupem komunistické totality – nejprve Svatou Horu, pak Tasovice, Králíky a Frýdek. Mnoho času jsem strávil úředničinou a chozením po soudech. Mnohde byla situace velmi komplikovaná, protože domy byly psány na jednotlivé představené a ne na kongregaci. Jenže tito kněží už nežili. Bylo smutné slyšet u soudu: „Jaká kongregace? Vše je psáno na konkrétní fyzickou osobu! Nárok mají pouze dědici.“ Těžko jsme jim vysvětlovali, že kněží žádné potomky nemají. Proto jsme několik domů do vlastnictví už nedostali, třeba Libějovice, Brno, Plzeň, Ostravu. 
Měli jsme velké problémy s utvářením komunit, protože naši spolubratři působili ve farnostech a samozřejmě jsme je odtud nemohli vytrhnout, dokud nepřišel jiný, diecézní kněz. Přes všechny potíže považuji za malý zázrak, že jsme obnovili činnost ve čtyřech klášterech a kongregace má dnes nové mladé členy. 
 
V době svého působení na Svaté Hoře jste také sedm let navštěvoval vězně na Bytíze u Příbrami… 
Úkolem naší řehole je také navštěvovat ty nejopuštěnější. Vždyť sv.Alfons z Liguori docházel i za odsouzenými na smrt a za chudinou a poskytoval jim útěchu. Cítil jsem, že bych se mohl se svými zkušenostmi z kriminálu těmto lidem přiblížit a pochopit je. Jednou týdně jsem za nimi dojížděl do věznice. Kluci se začali rychle hlásit. Nebyli věřící, ale hledali cestu k Bohu. Nosil jsem jim Bibli, modlili jsme se. Především jsem je vedl k tomu, aby si dokázali přiznat vinu a podívat se na sebe pravdivě. Zažil jsem tu pár krásných obrácení. Například František F. z Tábora měl tátu důstojníkem StB, prodělal si velmi tvrdé dětství a spadl do drog. Aby je dostal, musel je také distribuovat. Když nechtěl, přivázali ho drogoví mafiáni za auto a tahali na řetězech po silnici. Měl pak po těle 60 procent odřenin a popálenin. Když nemohli dostat peníze z jeho matky, drtili jí prsty mezi prkny. Při našich rozhovorech František našel víru. Díky za něj. 
 
Má kongregace redemptoristů své poslání i dnes? 
Především misie. Když se podíváte na diecézní kněze vyčerpané pastorací, opravou kostelů, vyučováním náboženství, i oni si potřebují odpočinout. A to je místo pro misijní tým redemptoristů. Přijdou do farnosti a týden zde vedou misie – slouží mše svaté, zpovídají, besedují s dětmi, s mládeží, navštěvují nemocné, rozebírají s lidmi jejich problémy. Takové misie už realizuje tým našich kněží z Králík. 
 
A v čem vidíte smysl života?  
Žít plně víru, protože je to obrovský přínos pro všechny. Nežít jen pro sebe, ale aby skrze nás rostl Kristus. Také si člověk nesmí o sobě moc myslet, vždyť stejně skončíme na hřbitově a budeme jen tou troškou prachu. 
Měli bychom být světlem pro ostatní. Nezapomínat na to, že máme duši, že jsme obrazem Božím. Nespadnout jen do materiálních požitků. Neztratit hodnotu lidství.
 

Autor textu: Vojtěch Vlček
Převzato z knihy: Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10801-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému